středa 18. dubna 2018




Možná je to tím stresem z přijímaček nebo jarem nebo čím,
ale dneska jsem se u Vinckova ortodontisty málem rozbrečela.

Zároveň je mi jasný, že přijímačky nebo nepříjemnej ortodontista jsou vlastně prkotina.
Až zpětně jsem zjistila, že v den, kdy jsem našla na chodníku labuť, umřela
Calenndula.

8 komentářů:

  1. Za poslední dva měsíce jsem byla na třech pohřbech , takže to, že oba moji kluci propadají a hned z několika předmětů, mě už nedohání k šílenství. Jak nejde o život, tak jde o ....

    OdpovědětVymazat
  2. :-( Poslední dobou jedu nadoraz a stačí mi málo k rozhození. A přitom to je přesně tak, jak píše Soňa. U Calennduly jsem četla - co říct, jen bolest... ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Klárko, sejděme se! (A odpočiň si.)

      Vymazat
  3. Konečně jednou něco napíšu - blog sleduju pravidelně, kvůli krásným fotkám a jedinečné atmosféře! Před rokem jsem si donesla domů stejnou labuť coby křídlo anděla :) Moc zdravím a děkuju! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lenko, děkuju, že jsi napsala! Z tvých návštěv a labutí spřízněnosti mám radost ♥.

      Vymazat
  4. Je to takový zvláštní paradox,krásný jarní dny a na druhý straně smutek a vyčerpání.Ale nesmíme ztrácet naději...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ♥ (Držím se naděje, že se jednou ochladí. Tohle jásavé počasí není nic pro mě;)

      Vymazat